….. Jak bude vypadat zemědělství? Jak bude vypadat potravinářství? Budeme mít co jíst nebo bude hlad? I o tom budou volby….

Dnes je na naší planetě více než 7,5 miliardy obyvatel. Stav obyvatel ve vztahu k výrobě potravin a přírodním podmínkám příznivým k jejich výrobě je velmi nevyvážený. Populace roste podstatně rychleji tam, kde nejsou příznivé přírodní ani ekonomické podmínky pro zabezpečení potravin. Příkladem může být Nigérie, dnes má 209 milionů obyvatel a v roce 2000 byl počet obyvatel na úrovni cca 120 milionů. Za dvacet let došlo k téměř zdvojnásobení počtu obyvatel. A když skončíte číst tenhle článek, bude jich o 10 víc….

V roce 2050 až 2055 se předpokládá, že bude na naší planetě přibližně deset miliard obyvatel, a nejvíce poroste počet obyvatel tam, kde je výroba potravin náročná a nedostatečná. Současná výměra zemědělské půdy na jednoho obyvatele planety je cca 0,19 hektaru a za dvacet let se předpokládá, že klesne pod 0,15 hektaru na hlavu.

Významně roste střední třída, hlavně v Asii, to je v Číně, Indii, Indonésii, kde se předpokládá, že až 70 procent obyvatelstva bude ve střední třídě a bude mít podstatně vyšší kupní sílu, která bude mít první potřebu v dostatku kvalitních potravin. V různých studiích se odhaduje, že potřeba potravin v roce 2050 vzroste minimálně o 70 procent, a to bychom měli mít na paměti, pokud chceme mít na naší planetě klid. Na planetě uchovat život bez nepokojů a nesmyslných migrací obyvatel se dá jenom tehdy když se bude vyrábět dostatek kvalitních a cenově dostupných potravin.

Jak se to dá? Jde to jenom díky vysoké produktivitě práce, koncentraci výroby a ekonomické efektivnosti výroby potravin. Tyto zákonitosti v zemědělství a potravinářském průmyslu respektují zejména státy mimo Evropskou unii. Proto se jim také daří vyrábět dostatek potravin a rozvíjet agropotravinářský sektor.

Vezměme si jako příklad Spojené státy americké, které každým rokem zvyšují koncentraci jak v rostlinné výrobě, což znamená, že zvyšují výměry jednotlivých podniků a využívají nejnovější vědecké poznatky ke zvyšování úrody, tak v živočišné výrobě, zvláště v produkci mléka a drůbežího masa. Zavádějí nové technologie a využívají nejnovějších poznatků při výrobě nejmodernějších a nevýkonnějších strojů.

Nebo Izrael, který má velmi složité přírodní podmínky k běžné produkci v zemědělské výrobě, se pustil do unikátního systému hospodaření s vodou a velkou část své rostlinné produkce zajišťuje akvaponií a hydroponií při výživě rostlin a produkcí kvalitních potravin a zdravých ryb na svých farmách. Na relativně malých plochách přes roztoky optimálně nasycené živinami vytváří optimální podmínky pro intenzivní produkci hlavně zeleniny ve vysoké kvalitě a s minimální potřebou ochranných chemických látek, které se používají k ochraně proti škůdcům, jež je z velké části řešená biologicky. Poznatky z Izraele jsou nejvíce využívány Čínou, která se snaží ve své režii zajistit dostatek vlastních potravin.

A co Brazílie a Argentina? Jsou to země s obrovským nárůstem intenzivní zemědělské produkce v rostlinné výrobě, hlavně u kukuřice a sóji. V živočišné výrobě pak u drůbežího a hovězího masa zaznamenávají obrovskou dynamiku. Stejným směrem se rozvíjejí také Austrálie, Nový Zéland a další země.

A opak? Jak to je v Evropské unii?

Evropská unie pod rouškou ochrany životního prostředí v režii aktivistů a „zelených teroristů“ z několika starých zemí se snaží uplatňovat v agrárním sektoru a potravinářském průmyslu koloniální politiku. Evropská unie hlásá uplatňování společné zemědělské politiky a jednotného trhu, ale ani jedno neexistuje, a tím hospodářsky velmi významně ovládá nové země, které přistoupily do EU v roce 2004 a později. A nás taky. Toto ovládání je způsobeno tím, že EU nastavila diametrálně rozdílné podpory pro zemědělskou a potravinářskou výrobu u starých a nových zemí.

Co to znamená?

To znamená, že podpory na plochu, tj. na zemědělskou půdu, jsou u starých zemí v průměru 1,7 krát vyšší, někdy až čtyřikrát, Lotyšsko má 94 eur/hektar, Belgie na druhou stranu 400 eur na hektar zemědělské půdy. Podpory do programu rozvoje venkova, což je spolufinancování z národních rozpočtů, jsou v průměru dvakrát vyšší u starých zemí než u nově přistoupivších. Někdy však i čtyřikrát, Slovensko může přidat maximálně 25 procent, Česká republika maximálně 35 procent, ale Německo a Nizozemsko téměř 60 procent, Rakousko dokonce celých 100 procent prostředků z národního rozpočtu.

Prostě a jednoduše podpory přímo z národních rozpočtů jsou zhruba čtyřikrát vyšší u starých zemí oproti novým. Tomu se prý říká společná zemědělská politika a jednotný trh! Dovolte, abych se zasmál. Já bych to totiž řekl úplně jinak. Je to koloniální politika k ovládnutí trhu na území nově přistoupivších zemí. A to vše pod rouškou „spravedlivé“ a „společné“ zemědělské politiky. Jedny utláčí a druhé podněcuje k výrobě….v takovém spolku, bez toho, aby se zásadně změnily podmínky nelze setrvat…jinak budeme evropskou kolonií….